ALENA BLÁHOVÁ: NESNÁŠELA JSEM HURVÍNKA!
Alena Bláhová, která koncem března oslaví narozeniny, se sice narodila do Větrov u Tábora, ale většinu života bydlí v Sezimově Ústí. Po studiu pedagogické školy absolvovala loutkářský obor na pražské DAMU a jako životní povolání si zvolila práci učitelky v mateřské školce. Vedle toho se však úspěšně věnovala a věnuje řadě uměleckých aktivit. Stála u založení několika divadelních souborů, sama aktivně divadlo hraje i režíruje. Píše písničkové texty, scénáře a pohádkové knížky pro děti. Loutky nejenom ovládá, ale i vyrábí, stejně jako divadelní kostýmy. V současné době píše scénáře pro sezimoústecký divadelní soubor Spektrum, který spadá pod Městské středisko kultury a sportu.
Jaká byla malá Alenka? Věštil by Ti tehdy někdo kariéru komedianta?
Malá Alenka byla velice zvídavá a temperamentní. Žila jsem jen s maminkou, která byla velice přísná, asi to bylo dobře, mám v sobě vypěstovanou určitou zodpo-vědnost. Chodila jsem do "lidušky" na violoncello a na výtvarný obor.
Ty jsi nedělala lumpárny? Alespoň malinkatý?
To je jasný, že jo. Kdybych neměla nad sebou tvrdou ruku, tak kdo ví, co by ze mne vyrostlo. Byla jsem rošťanda, ale spousta povinností mne krotila. Ve škole jsem se zapojovala do každé lumpárny, ale byla jsem slušně vychovaná. S mým kome-diantským životem se matka smířila až krátce před smrtí.
Jaká byla Tvoje cesta na pražskou DAMU?
Na tu myšlenku mne přivedla moje profesorka na pedagogické škole v Prachaticích, kde jsem se úspěšně zúčastňovala celostátní soutěže pedagogických škol v před-nesu prózy a poezie pro děti v Kroměříži, a tam jsem poprvé s velkým úspěchem začala při přednesu používat loutku a poprvé spolupracovala s "Malým divadlem" v Budějovicích. Po maturitě jsem se vdala, porodila syna a vzdala se svého plánu stu-dovat psychologii. A pak přišla nabídka zkusit loutkařinu a ono to vyšlo.
Jak vzpomínáš na studium na DAMU?
Úžasný, inspirativní, zajímavý a obohacující. Hodně to ovlivnilo celý můj život. Byla tam spousta srandy a bujarých večerů. A skvělí profesoři.
Takže došlo k životnímu zvratu?
Úplně mne to pohltilo. A nepustilo...
Jaký byl vlastně Tvůj první umělecký počin v Sezimově Ústí?
Ještě před DAMU jsem hrála s místními ochotníky a loutkáři. První byl záskok v ně-jakém představení, které režíroval legendární pan Krch, to mi bylo asi 21 let.
No a jak to bylo po škole? Byla jsi mladá maminka s pedagogickou školou, měla jsi vystudovanou loutkařinu… Jak vypadal tvůj život?
Měla jsem možnost dělat v Praze profi divadlo, ale dala jsem přednost rodině a bohatě jsem se vyžila amatérsky. Ještě při škole jsem si založila svůj divadelní soubor Nehajanky, po letech soubor Průvan, dělala historický šerm v Modré růži, další čas taneční formaci břišních tanců Alibaby a pak se dala do psaní knížek pro děti atd. Nikdy jsem nelitovala, že jsem se takhle rozhodla. Měla jsem velký štěstí, a to i na manžela Oldu, který mi dal osobní svobodu a zázemí.
Jak jste se s holkama z Nehajanek daly dohromady? Jak vlastně vznikl název Nehajanky?
Začala jsem dělat individuální výstupy s loutkou a holky o to měly zájem, tak jsme to u nás v bytě 1+1 daly dohromady. Bavila nás práce s imaginární loutkou a zástupnými předměty. Název vznikl z názvu naší první inscenace pro děti "Nehajanci, do hajan!".
A teď mi řekni, jak se holka z čistě dívčího hereckého souboru dostane k historickému šermu?
S Nehajankama jsme se zúčastnily natáčení historického seriálu Válka volů. To mne nadchlo a svou roli v tom hrálo seznámení a spolupráce se šermíři z Bratislavy. Peťa Fiedor pak zakládal skupinu historického šermu a přesvědčil mne svým nadšením a vědomostmi, že jsem do toho šla. Romantika! I když tvrdá práce a tvrdé tréninky. Krásné období. Jo, vlastně mezi tím jsem dala dohromady divadelní soubor Průvan a tam jsme se s Petrem dali dohromady. A já do toho šla. Vždycky jsem měla ráda výzvy a něco tvořit od úplných začátků.
K výčtu tvých aktivit musíme taky doplnit, že jsi ještě poměrně nedávno tančila v tanečním souboru Alibaby, pro někoho překvapivě orientální tance. Tenhle nápad vzniknul jak?
Chodila jsem na kurzy orientálních tanců, které vedla moje kolegyně Alena Mota-líková. Pak jsem zkusila i semináře v Praze a Turecku. No, a to bych zase nebyla já, abych něco nezaložila. Byly jsme tři ženský, pak už jen dvě. Choreografii jsme si dě-laly samy. Bylo to fajn.
Dál píšeš pro sezimoústecký ochotnický soubor Spektrum, tím prvním byl scénář k velmi úspěšné vodnické pohádce…
Soubor Spektrum je směs starých ochotníků, bývalých Nehajanek a učitelů. Ta pohádka se jmenuje O princezně na ocet a skoro hotová je Lužnická pohádka, ta čeká na premiéru. Tu už i režíruju. No a jako další mám v hlavě Loupežnickou po-hádku, která by se nechala hrát i venku.
Do toho všeho ještě děláš loutky, hraješ na violoncello… Děláš toho tolik, tvoje školkové děti musí být z tety Alenky nadšené. Zapomněl jsem na něco?
No, v posledních letech hlavně píšu. Tři knížky už mám vydané a čtvrtá je skoro ho-tová. A taky píšu scénáře pohádek.
Jakou svoji knižní pohádku máš nejraději a jak vznikla?
Vždycky tu poslední. Ale asi O zlobivé Alence, ta je přímo ze života.
Máš oblíbenou pohádkovou postavu?
Vodníky, čerty a taky víly a čarodějnice. Naopak, nevím proč, jsem odjakživa nesná-šela Hurvínka.
Asi se k slušně vychované Alence nehodil...
Nevím, jeho fóry mi připadaly hloupý a hlavně jsem neměla ráda to jeho ječení. Za to jsem měla ráda Birlibana!
Toho jsem si musel vygooglit, vůbec jsem ho neznal!
Já byla od malička vášnivá čtenářka. Utíkala jsem tak do jiných světů. Do světa fan-tazie.
Máš vůbec čas na čtení i dneska, při tom všem, co děláš?
Čtu každý den! Bez toho bych neusnula. Občas se stane, že to protáhnu do dvou hodin ráno. Miluju knížky!
Máš zpětnou vazbu, jak Tě hodnotí děti, které jsi měla ve školce?
Doufám, že si se mnou užily dost legrace. Někteří jsou už samozřejmě dospělí, s pár z nich jsme se stali kamarádi. Je to různé, stane se třeba, že nějaká ta vzorná holčička odejde ze školky a za půl roku tě ani nepozdraví, a naopak ti největší rošťáci se nejvíc hlásí a vzpomínají. Jsou třeba situace, že mne zastaví dospělej fousatej chlap a vzpomíná na to, jak jsem ho zachránila před rajčatovým salátem, který nesnášel a byl ho nucen sníst. Nebo na nějaké blbinky, které jsme dělali a děti se u toho nasmály. No, já si všechno samozřejmě nepamatuji, ale je fajn, že v nich takové maličkosti zůstaly tolik let. Ale celkově doufám, že jsem jim ze sebe dala co nejvíc pozitivního a moje práce měla smysl.
Moje tradiční otázka na závěr každého rozhovoru je, na co bys ráda odpověděla, ale nikdy se tě na to nikdo nezeptal?
Tak teď jsi mne zaskočil. Ráda odpovím na každou otázku, která není blbá. A vlastně i na tu blbou se dá odpovědět „No comment“. Chápu, že by to chtělo něco vtipnýho, ale nic slušnýho mne nenapadá.
S Alenou Bláhovou si za Městské středisko kultury a sportu Sezimovo Ústí povídal Petr Fiedor ml.
