Jiří Holub

Jiří Holub je český spisovatel, průvodce a kastelán, který se narodil 14. dubna 1975 v Žatci. Kromě několika úspěšných povídek napsal knihy Kolik váží Matylda, Vzpoura strašidel, Zádušní mše za hraběnku, Jak se zbavit Mstivý Soni a Prostě na mě zapomněli. Kniha vzpoura strašidel byla přeložená i do slovenštiny. Kniha Jak se zbavit Mstivý Soni je v osnovách pro 4. třídu základních škol a kniha Prostě na mě zapomněli v osnovách gymnázií. Své čtenáře si získal originálními tématy svých knih a jazykem, kterým je píše. Hovorový, svobodný a tak trochu nevázaný, ale všem srozumitelný styl oslovuje nejen mladé čtenáře, ale i generaci jejich rodičů. Kromě psaní se Jiří Holub věnuje práci kastelána na Hrubém Rohozci. Mimo českou turistickou sezonu pracuje jako zahraniční průvodce, nejčastěji po zemích Jižní Ameriky.

JAK TO VŠECHNO ZAČALO

Jak se vlastně zrodil spisovatel Jiří Holub?

Asi za to můžou babičky, obě skvělý vypravěčky. Jedna z Volyňská Češka z Ukrajiny, druhá Slovenka. Myslím, že tam to vzniklo. Při poslouchání pohádek o Živým vlasu, Drlumrlu, Janku Obližtopánku a dalších. Tak od čtvrtý až pátý třídy už jsem psal ně-jaký věci, pak kolem sedmičky básničky a vymyšlený novinový zprávy. První "jakože literární věc" vznikla na Červený Lhotě, první zimu, kdy jsem seděl v domečku na akumulačkách, jediným teplým místě, na oknech deky, protože byla strašná zima a já byl bez televize. Tak se začal rodit příběh o rodině cesťáků, složenejch z cizích lidí, co se někdy někde potkali a starali se o sebe.

 Vzpomeneš si ještě na svojí první básničku?

Nedávno jsem ji našel a četl, ještě psaná v ruce a na stroji Consul. Taky jsem je vepi-soval do kalendáře, ke každýmu jménu jsem dělal básničku ve stylu:

Našel jsem Renatu v komatu,

ležela v protlaku z tomatů

 

nebo

Plazila se anakonda

a v bříšku ji tížil Tonda,

plazila se pomalu

s Tondou pěkně v obalu.

Pak ležela na paloučku,

mlela z Tondy kostní moučku,

na sluníčku pobyla,

za měsíc ho strávila.

 

Strašně oduševnělý věci, ostatně jako dodnes.

Po kom máš ten sarkasmus a kousavou ironii?

Já jsem ve skutečnosti strašně hodnej chlap – hodnej až blbej, ale škodolibost ta ve mně vždycky byla, asi po babce Kabelů, s tou jsme chodili jako děti třeba zvonit na zvonky nebo házet kameny do okna a když se třeba někomu něco stalo, nejdřív jsme se mu museli vysmát a pak mu teprve pomoct. A tak to mám dodneška. A taky mám strašný štěstí na lidi kolem sebe, co přitahuju a jsou stejně nastavený, pak se všechno zvrhává do strašnýho ad absurda.

 

O KNÍŽKÁCH

Překvapilo mne, jak hodně čteš. Kolik toho tak v průměru přečteš a kde je podle Tebe vlastně hranice sečtělosti?

U nás se četlo hodně a měli jsme velikou knihovnu v kumbále, kde jsi našel všech-no, od zakázanýho Foglara až po Mayovky a Kodovky. Čteme dodnes. Já i ségra a táta taky. Já jsem hltač knížek, mám jich rozečtenejch tak pět najednou, v každým pokoji nebo na chalupě nebo v autě, všude něco leží a já to čtu a hrozně se divím, že přece minule to bylo jinak. Trochu se mi to motá. Kolik musí člověk přečíst nevím, ale poznáš lidi, který čtou, podle vyjadřování a slovní zásoby.

Přečtu za měsíc tak dvě tři knížky, to není žádnej zázrak, ale zase čtu tlustý a ne vždy jednoduchý knížky. Když je to dobrý a má to do 300 stran, jako třeba Birdbox, tak to dám za jeden večer, někdy až do rána, ale musí mě to bavit. Čtu po kouskách, v posteli, u vaření… Nicméně, když nečtu, poslouchám audioknihy a rozhlasovky.

Co ty a elektronický knížky?

Jsem marnej, pořídil jsem si čtečku kvůli cestám, protože čtu rychle a nechci tahat pět bichlí, ale nejde mi to. Mě to v tý elektronický podobě vůbec nebaví. Potřebuju knížku, co šustí a voní a sedne do ruky. Jsem staromilec. Od doby, co do světa vozím čtečku, nepřečtu nic, krom knížky, kterou si k tomu přibalím. Vloni jsem měl na měsíc a půl jen jednu a přečetl jsem jí pětkrát, přestože ve čtečce jsem jich měl asi 3000.

Jsi kastelánem na Hrubém Rohozci, předtím na Švihově a ještě předtím na Červené Lhotě. Co tamní knihovny, přečetl si odtud něco?

 Na Červený Lhotě ani jednu, tam jsem se k fondu vůbec nedostal, navíc většina je v jazyce, kterýmu neholduju – němčina a švabach. Na Rohozci se ale v knížkách hrabu často, máme tam krásný ilustrovaný věci z roku 1508 až 1680, hodně hispanik a těm rozumím, takže jsem si třeba přečetl zprávu o dobývání Chile. Jsou to moc pěkný věci. Lákala mě taky trilogie Jak vyvolat Parsifala, ale zůstalo u lákání. Stačí mi Dusadlo, jak říkáme hřmotícímu duchovi, co nám vrže parketama.

Jakou svou knížku máš nejraději?

Asi Matyldu. Byla první, takže tím to všechno začalo. A byl to boj pres tři naklada-telství, kde z ní vždycky chtěli udělat něco jinýho!

Vzpouru strašidel jsi psal na Rohozci?

Né, Vzpoura, stejně jako Záducha, jsou navázaný na Lhotu a Kristýna vlastně taky. Z Rohozce mám rozepsanou jinou věc, úžasnej příběh na základě skutečných udá-lostí, ale vůbec mi to nejde.

Čím to?

O Červený Lhotě se mi dobře píše, protože už tam nejsem a nesvazuje mě to. Rohozec, tam mě to strašně váže a já potřebuju fabulovat, vždycky mám v knížce jen kousek pravdy, ale zbytek si musím vymyslet, jinak by mě to nebavilo. No, a to s Rohozcem prostě nemám. Takže až odejdu a odpoutám se od něj, až mě vyhoděj, tak to dopíšu.

 

O DALŠÍCH POVOLÁNÍCH

Co jsi měl při svých současných povoláních z češtiny, dějepisu a zeměpisu na základní škole?

Ehm, čeština vždycky za tři. Měl jsem skvělou češtinářku Tamaru Klimešovou a ta mi dávala čočku, ale díky ní celkem umím. Jinak děják i zemák taky tak trojec. O historii jsem se začal zajímat až na Červený Lhotě, do tý doby to byla pro mě ztráta času.

A jazyky? Kolik jich vlastně umíš?

Já jsem odmaturovanej němčinář, agličtinář a italštinář. Odmaturoval jsem jen díky tomu, že jsem si vytáhl tři stejný otázky. Meine Familie, My family a Mia famiglia. Dneska umím obstojně španělsky a užívám angličtinu, ale nejsem žádnej borec. Státnice mám, ale španělština je u mě asi majoritní.

To je při průvodcování v Jižní Americe celkem pochopitelné. V kolika zemích děláš vlastně průvodce?

V kolika? No, od Mexika dolu, takže Mexiko, Guatemala, Belize, Honduras, Salvador, Panama, Nicaragua, Kostarika, Chile, Argentina, Urugay, občas Kenyu, Tanzanii, Zanzibar, Indii…

Uvažuješ i o knížce z některé z těchto zemí?

Mám pár povídek, ale narozdíl od těch dětskejchvěcí cokoliv píšu pro dospělý mi sklouzne do takový melancholie a stejně většinu věcí nedodělám, tak je to vlastně jedno.

Takže máš šuplík plný překvapení?

Jo, můj šuplík bude jednou pro badatele skvělej. Já prostě strašně rád začínám.

Máš nějaké životní krédo?

Jo. Někdy přijde rozum s léty a někdy přijdou léta sama.

Na závěr už tradiční otázka mých rozhovorů, je něco, na co bys rád odpověděl, ale nikdo se tě na to nikdy nezeptal?

To je krásná otázka! Teď bych chtěl bejt strašně inteligentní, jako nějakou chytrou tečku, úplně moc, jako třeba: A věříte, že nás antihmota z urychlovače zachrání nebo zabije? Ale to bych nebyl já, takže odpovím: Ano, čtu na záchodě!

Za Městské středisko kultury a sportu Sezimovo Ústí si s Jiřím Holubem povídal Petr Fiedor ml.

Galerie

Zůstaňte informováni o našich novinkách

Přihlašte se do našeho newsletteru a budeme vám zasílat novinky přímo na e-mail.
Pro lepší přizpůsobení obsahu pro Vás, bezpečnosti, měření statistik návštěvnosti a lepší zpětné vazbě tento web používá cookies. Klikáním a navigováním po stránce souhlasíte s tím, že sbíráme o Vás anonymní informace přes cookies. Více informací o používání cookies na naší stránce najdete zde.